Bavíme-li se o hypermobilitě, se kterou se běžně setkáváme na jógových lekcích, je třeba dovysvětlit termín. Rozlišujeme totiž několik typů hypermobilit. To, co my řešíme je tzv. konstituční hypermobilita. Někdy označována jako syndrom hypermobility nebo syndrom benigní kloubní hypermobility. V zahraniční literatuře pak Hypermobility syndrome, The Benign Hypermobile Joint Syndrome.
Mezi ostatní typy hypermobility patří tzv. lokální patologická hypermobilita nebo generalizovaná patologická hypermobilita (víc k typům hypermobility viz níže). Úplně něco jiného jsou onemocnění typu Marfanův syndrom nebo Ehlers–Danlos syndrom, kde je hypermobilita jedním ze symptomů onemocnění a součástí celého klinického obrazu.
Hypermobilita jde často ruku v ruce s hypotonií – tzn. nižším svalovým tonem, napětím. To vše vede ke zhoršené statické kloubní stabilitě (hypermobilní si mohou typicky stěžovat na bolesti kloubů při dlouhém stání/setrvávání v opoře na rukou např. v určitých jógových pozicích apod.)
>>> Cílem je tedy dlouhodobě zvyšovat svalový tonus. A z toho vyplývá obecná poučka – hypermobilní jedinci by měli cvičit pravidelně, často a celoživotně.
Takovou hodně zjednodušenou základní premisou při terapii hypermobility je, že fixační funkci vaziva, která je snížená, musí nahradit svalový systém. Rozsah pohybu nevymezují vazy, svaly přebírající jejich funkci. Doporučují se tak posilovací, stabilizační cvičení. Protože vazivo v podobě kloubních pouzder díky svým receptorům funguje také jako zdroj informací o poloze kloubu, změně polohy, rychlosti pohybu atd., i tyto funkce jsou u hypermobilních ovlivněny. Doporučují se proto tzv. proprioceptivní cvičení, která trénují schopnost mozku vnímat polohu a pohyb těla (více o propriocepci a ukázka pár cvičení zde).
Vhodnější se ukazují také cvičení v tzv. uzavřených kinematických řetězcích (více zde). Uzavřený kinematický řetězec představuje takové uspořádání jednotlivých pohybových segmentů, kde na periferii (na obrázku vpravo dlaně/chodidla) dochází k překonávání určitého odporu – dlaně a chodidla drží oporu a nemohou se tak volně pohybovat. U otevřeného kinematického řetězce se terminální části těla pohybují vůči částem blíže trupu pohybují volně (obrázek vlevo).
Poznáváte se?
Fungování muskuloskeletálního systému, obecně každý pohyb, udržování vzpřímené polohy těla proti gravitaci apod. je vzhledem k vyšším nárokům na fungování svalů u hypermobilních energeticky náročnější. I to je třeba vzít v úvahu. Hypermobilní se při pohybu prostě vždycky “víc nadřou”.
Pátrala jsem mezi fyzioterapeuty, kteří se vzdělávají jako instruktoři jógy s důrazem na její zdravotní aspekt tady na to, jak se tam přistupuje k hypermobilitě. No, a vlastně z podstaty správného nastavení jednotlivých jógových ásan by k hypermobilitě vůbec nemělo docházet. V praxi to znamená velkou znalost, schopnost korekce a taky – využití pomůcek! Nicméně na skupinových lekcích není v silách žádného lektora ohlídat úplně všechny a ta dokonalá forma by taky neměla být cílem. Pokud bychom o nějakou dokonalost dlouhodobě usilovali a snažili se poctivě u všech opravovat všechno (znám i z ordinace se svými pacienty), nedalo by se při hodině soustředit na nic jiného, a navíc by to asi bylo dost frustrující. Takže za mě myslím důležité pojmenovat ty nejvýraznější chyby, vysvětlit obecně princip, o co nám jde, čemu se chceme vzhledem k hypermobilitě vyhnout no a pak už to nechat trochu žít vlastním životem ☺.
Při běžných lekcích jógy vidíme typicky – hyperextenzi v loketních kloubech (při oporách o ruku nejvýraznější), hyperdorzální flexi v zápěstí (vede k bolestivým oporám o ruku), hyperxetenzi v kolenních kloubech (“zavěšení se do kolen”, často spojené se zvýšenou bederní lordózou a sníženou funkcí svalů přední strany trupu), hyperdorzální flexi v kotníku – napadá mě např. pozice půlměsíce, zanožená noha by měla být aktivní s “fajfkou”, tzn. 90° v kotníku, hypermobilní se snadno dostanou dál na 100°/110° a nejsou pak schopni správného zapojení svalů periferie dolní končetiny do stabilizace).
Myslím, že pokud bychom se bavily o józe, která je vhodná pro hypermobilní znamenalo by to:
- zvýšená edukace cvičících o problematice
- zaměření se na cvičení v oporách a obecně uzavřených řetězcích
- zaměření se na balanční pozice k tréninku propriocepce
- doporučení kromě relaxačních stylů jógy typu yin (ty spíš méně často) také silovější praxe
- využití pomůcek
- a určitě bychom přišli na další (podrobněji viz odkazy níže)
Odkazy
- Hypermobility and yoga
- Physical Therapy – Hypermobility syndrome (odborný článek o hypermobilitě)
- The Best and Worst Activites for Hypermobile Joints (hezký přehled vhodných cvičení)
- 5 Tips to Safely Deal with Hypermobility
- Yoga and Hypermobility (fajn edukativní video)
- Yoga for Bendy People – Hypermobility and Yoga
- Možnosti kompenzace konstituční hypermobility cvičením ve fitness centru
(docela fajn shrnující článek, jsou tam i nějaká doporučení na (ne)vhodná cvičení, s tím se úplně neztotožňuji – nedá se podle mě takto dogmaticky rozdělit.)